Vize a strategie k rozvoji průmyslu a strojírenství po koronavirové krizi – nemluvme jen o zisku

„Problém spočívá zejména v tom, že je dnes zbytečně velká část průmyslové výroby globalizována a propojena mezinárodní dělbou práce. Výsledkem je absolutní závislost na dovozu z celého světa. Přecenění globalizovaného trhu na úkor našeho trhu lokálního se pak v pandemické krizi projevilo i u tak výrobně jednoduchých, ale najednou strategických komodit, jako jsou ochranné pomůcky, chemické látky pro testování nebo lékařské přístroje pro intenzivní medicínu. A to nemluvím o globální závislosti na obecněji strategických produktech. To se nám může ještě více vymstít v blízké budoucnosti, až vir porazíme. Je patrné, že do budoucna není ani ekonomicky, ani logisticky udržitelný stav převážení produktů, najmě potravinářských, z jednoho koutu světa na druhý, mnohdy z téže země oklikou do ní samé.“

„Řešení je ve vrácení části strategické průmyslové výroby, která je dnes za našimi hranicemi, zpět do Česka, nebo alespoň postupovat podle principu, který nazývám „výrobní dvojící“.

Pomohu si příkladem firmy na autodíly Brano, která vyrábí duálně – doma i v zahraničí. Automobilky v Číně ji donutily mít i tam výrobní linky, ale ke každé takové čínské lince má Brano podobnou v České republice. Jsou tak připraveni nejen na neočekávaný výpadek některých produktů vlivem libovolných krizových či politických okolností, ale hlavně z dlouhodobého pohledu neztrácejí svou znalost a schopnost danou výrobu zabezpečovat.

Nebo globální příklad z automobilového průmyslu. Velké automobilky v takovém diverzifikovaném módu již dlouhodobě pracují. Mají různé alternativní a pro případ výpadků pohotové subdodavatele i na nejjednodušší a nejlevnější součástky. Proč, to je nabíledni. Při výpadku jednoho subdodavatele se výroba koncových výrobků, v tomto případě automobilů, nezastaví.

„Z globálního hlediska je dalším příkladem stěhování výroby oceli, lodí a dalších komodit z Evropy do Číny. Jsem proto velmi rád, že na Ostravsku stále vyrábíme ocel a věřím, že si to uchováme i do budoucnosti. Schopnost něco vyrábět se totiž v dělnických profesích více předává osobním příkladem a ztráta mistrů, kteří to umějí, je téměř nenahraditelná – na rozdíl od učebnic ekonomie. Ať chceme nebo nechceme, na domácí průmyslové výrobě jsme bytostně závislí. Představuje pro nás základní zdroj obživy. Vše začíná u otázky, co je v našem hospodářství zbytné a co nezbytné pro naše přežití fyzické a ekonomické. Kde vznikají ekonomické hodnoty? Zde hraje průmysl nezastupitelnou roli. Nejdříve totiž musíme něco vyrobit, pak prodat a teprve takto vytvořené příjmy mohou lidé utratit ve službách, například v dnes tolik ohroženém pohostinství a cestovním ruchu.

Při dostatku si můžeme dovolit mít i zbytné služby a zbytné výroby, třeba zábavnou pyrotechniku. Podíl nezbytného hospodářství by ale stále měl být větší, jedině tak budeme vůči krizovým jevům a výpadkům dostatečně odolní.“

„Nezapomínejme, že nám je průmyslová výroba rovněž schopná zajistit potřebné technologie. Co bychom v současné krizi dělali bez nanofiltrů, respirátorů, ventilátorů, mimotělních oběhů ECMO? Mohli bychom ve stoickém klidu nechat přežít jen silné jedince. Pokud ale chceme chránit i slabší část populace, pak průmysl nelze zastavit, jak po tom někteří volají. Na druhou stranu opravdu platí, že je dnes průmyslový svět nadbytečně globálně propojený, mezisklady jsou nežádoucí.

K tomu bych dodal, že dlouhodobější problémy našeho hospodářství se promítají i do snižujícího se zájmu o studium technických oborů, hlavně strojařiny. Veškerý průmysl stojí na strojích, které navrhují, vyrábějí a udržují lidé, strojní inženýři – a jejich výchova a počet je velmi strategickou oblastí našeho hospodářství.

Zkrátka: v době krizí, obdobných té současné, funguje lépe prodej průmyslových a jiných výrobků než lidských kontaktních služeb. Čím kratší a jednodušší logistika subdodávek, tím menší zasažení. Čím rozvinutější lokální průmyslová výroba na úkor rozsáhlé globalizace a mezinárodní dělby práce, tím méně jsme zranitelnější.

 „Pandemická krize však mimo jiné vnáší zcela nový pohled na automatizaci a robotizaci výroby. Při vyšším stupni automatizace je výroba podstatně méně zasažena karanténou. Čím méně lidí na výrobní lince, tím spíše lze vytvořit nepotkávající se týmy pro jednotlivé směny a jejich záměnnost.

Všimněme si jednoho pandemického paradoxu, který naznačuje, kam se v myšlení nad danými otázkami ubírat. V posledních letech akcelerují diskuse o zkracování pracovní doby, případně vyplácení základního nepodmíněného příjmu. Má to však své meze specifické pro každou profesi, zkoušejí se různé modely. A právě v koronavirové krizi, která nebude krátkodobá, se ukazuje, že bychom se neobešli bez nezměrného časového a fyzického nasazení a obětavosti zdravotníků, policie, zaměstnanců v průmyslu, prostě všech, kteří zajišťují chod této země. Bez ohledu na délku pracovní doby. Ukazuje se tak, jak důležitá je v krizích lidská sounáležitost a motivační stres v pomoci druhým.“

„Maximalizace zisku vede bohužel ke koncentraci výroby v zemích s levnou pracovní silou, ale pak jsme strašně snadno zranitelní. Představme si v tomto těžkém období třeba zastavení letecké dopravy výbuchem sopky – jak bychom dováželi roušky z Hongkongu či Číny? Pomalými loděmi do přístavů za zavřenými hranicemi?

A samozřejmě nelze opomenout ještě jedno hledisko: pro robustnost systému vyplývá potřeba mít minimálně 20 % produkce v rezervách a zásobách. To na celostátní úrovni vede k závěrům o struktuře průmyslové výroby, o její menší závislosti na cizině a o uchování strategických výrobních kapacit doma. A nahradit výrobu mnoha produktů nižší kvality výrobou méně produktů s vyšší kvalitou a možností recyklace.

V diskusích nad úlohou průmyslu nesmíme akcentovat jen zisk, musíme se vrátit ke smyslu podnikání, kde je vedle zisku podstatná i úloha společenská.“

Tento článek vyšel v deníku PRÁVO, příloha Salón, 16. 4. 2020