Jak jsem se dostal ke strojařině?

Moje cesta ke strojařině nebyla přímočará. Směřoval jsem jinam. Zásluhu na tom mají moje rodiče.

Když jsem šel do první třídy, tak jsem neuměl do pěti počítat. Tatínek mi sebral mé oblíbené autíčko, ale nepomohlo to, stále jsem počítal jedna-dva-čtyři-pět. Také jsem neuměl jedinou básničku. Básničky jsem odrýmoval, aby byly logické. „Pekla vdolky z bílé mouky, házela je Honzíčkovi z okna ven.“ A tak rodiče měli obavu, zda nebudu muset jít do zvláštní školy. Nestalo se. V deváté třídě jsem vyhrál matematickou a fyzikální olympiádu a šel jsem studovat na gymnasium se zaměřením na matematiku a fyziku, pověstnou „píkárnu“. V maturitním ročníku jsem získal na mezinárodní matematické olympiádě III. Cenu, byl jsem nejúspěšnější československý reprezentant, ve světě asi dvacátý ve svém věku.

Tatínek mne ale začal přesvědčovat, abych šel studovat strojařinu, že je to nejlepší a nejširší obor pro získávání poznatků od abstraktna po konkrétno, že je to obor s nejširším uplatněním. A maminka ho podporovala. Naopak třídní profesor matematiky mne posílal za profesory MFF UK, aby mne přemluvili pro studium matfyzu. Povídali jsme si, co čtu za knihy, a konstatovali, že tyto knihy dávají svým studentům ve třetím ročníku. Nakonec jsem se však rozhodl pro studium strojní fakulty ČVUT v Praze. Miloval jsem a miluji matematické abstrakce, ale uspokojuje mne jejich materiální realizace „v železe“. A nelituji. Opravdu rád vidím teoretické řešení zhmotněné „v železe“. Moje laboratoř plná experimentů je toho důkazem. Často ale začínají bláznivou myšlenkou a filosofickou úvahou, pokračují abstraktním řešením a končí patentem.